Próza Jirího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického príbehu o úteku z vezení. Je tu napetí, prudké dejové zvraty, pocity marnosti i chvíle nadeje, to vše umocnené duvernou znalostí muklovského prostredí. Hlavní hrdina utíká pred nelidským systémem, neutíká ale pred svým svedomím, ideály a zodpovedností. A tak, aniž by to oslabilo dramaticnost deje, mužeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí...
Román Jirího Hejdy, který vznikl na základe autentických vyprávení autorových spoluveznu, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy - v roce 1969. I pres nastupující cenzuru se tehdy již nepodarilo normalizátorum zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem ctenárské verejnosti. Nyní vychází po 46 letech znovu...
Jirí Hejda (1895–1985): Podnikatel, ekonom, politik, novinár a spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla prerušena epizodou v zákopech první svetové války). Jeho cinnost v nove vzniklé republice i pozdeji byla prepestrá – od práce v novinách (Ceskoslovenský deník, Tribuna, Prítomnost, Lidové noviny, Ceské slovo) pres pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodárské (tajemník zemedelské komory, profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel Hospodárské rocenky Ceského slova), podnikatelsko-manažerské (generální sekretár, pozdeji generální reditel CKD, majitel až do Února prosperující Továrny kuchynských zarízení) a politické (autor poválecného hospodárského programu národnesocialistické strany). Od roku 1946 až do svého zatcení byl clenem Ústrední plánovací komise. Zatcení se uskutecnilo v roce 1949, kdy byl obvinen a o pul roku pozdeji odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jirí Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve vezení skládal sonety, jež se ucil nazpamet. Po propuštení se rozpomnel na své literární ambice, cemuž vdecíme za vznik této a dalších knih. Ctenárskou pozornost si zcela jiste zaslouží i Hejdova životopisná próze „Žil jsme zbytecne“.
